       
.................................................................................................................................................. „Dobrý den, jmenuji se John Cooper“ řekl mladý a celkem pohledný mladík barmanovi . V hospůdce, která byla ve městě podobnému těm, které byli před dávnými lety na divokém západě.„Dobrý den pane Coopere, já se jmenuji George Waiket a jsem zdejším barmanem, tak co to bude?“ zeptal barman . „Stačí trocha energetického nápoje“ usmál se John . „Dobrá, už se to nese. A co vy tady v těch končinách ?“. „Jsem lovec, nekoupil byste nějakou tu mrtvou zvěřinu ?“. Toto je oblíbený vtip lovců, kterému se nikdo nezasmál dobrých 50 let. „Ne, děkuji“. „Jak chcete, ale je výborná, včera ulovená“ a po těchto slovech se napil. „Co si myslíte o těch poletuchách, co tu pořád lítají?“ zeptal mimoďek John . „No, lidi je tu nevidí rádi, ale někteří blázni by snad už s nimi šli, ale já jim nevěřím, já jim na to neskočím. Ještě že tu máme dobrýho sherifa, který je z města vyhání ostrou střelbou .“ odpověděl pan Waiket. Bylo ovšem vidět, že ho tato otázka rozrušila . „Heleďte, co vy máte v tom batohu ? No jen se neostýchejte . Zvěřina z toho nevoní. Nejste jeden z těch … těch no mutantů ?“.Cooper viděl, že se na něj celý lokál dívá, rychle se podíval na okno dva metry od sebe a odpověděl : „Nejsem jen a se podívejte“ a podával mu bágl. Ale když už by si ho měl waiket vzít, prohodil ho oknem, potom vstal ze židle a rozběhl se k němu. Proskočil dírou, kterou tam udělal jeho batoh při dopadu, chytil ho, udělal kotoul a vstal na nohy , ale batoh měl už a zádech. Podíval se na oba konce města, které bylo jen silnice ohrazená domy a zjistil, že severní konec je blíž. Rozeběhl se k němu, ale to už mu za zády řval barman : „Je to mutant. Chyťte ho! Chyťte ho !!!“ Z Johnova batohu se začali vysunovat pláty nějakého kovu, ze kterých se vysouvali další menší . A za stálé střelby s pistolí pořád utíkal, ale štít se kolem něj stahoval. Už zbývali jen ruce, hlava a nohy . Obyvatelé do něj stříleli jako diví. Ale už konečně bylo všechno uzavřeno. Nakonec bágl praskl . Cooper ho odhodil a když spadl na zem bylo vidět, že na zádech má něco podobného jako skateboard, ale bez koleček a dvakrát tak velký. Pak pod helmou, která se mu složila na hlavě, řekl „Air-board aktivace“ a nadskočil , skateboard či co to bylo . Ze zad přeskočil na nohy , kde se zacvakl do popruhů. Ale místo toho, aby John spadl, se zůstal vznášet 10 cm nad zemí . Ještě stačil říct „Alfa, beta aktivovat“ a ze skatu vylétli motory, které ho ohromnou rychlostí vystřelili vpřed. Jako vystřelená kulka proletěl městem, vyhnul se několika střelám . Pak otočil směr letu zpět na město a klesl na výšku 2 cm, takže se za ním zvedala spousta prachu. Ohromnou rychlostí proletěl městem, kde na něj pořád stříleli, ale v té rychlosti ho už nemohli trefit. John jen zařval „Jupííííííííí, vyčistěte si mušku pánové.“ Když vylétl z města, zvedl air-board (tak se jmenuje ten skate, co má pod nohama) na normální letovou hladinu , která je 20 cm nad zemí . Po 5 minutách klidného letu prolétl okolo městem Goil, nad kterým se tyčila ohromná skála vysoká něco přes 500 m. Za městem zrychlil na maximální rychlost a začal stoupat . Ve 3 stech metrech přestal stoupat a letěl přímo proti hoře. Ale vždyť narazí , copak se zbláznil? Hora se neodvratně blížila : 100 metrů… 50… 20… 10 a nic, žádný výbuch, prostě nic. V místě, kde by měl narazit, se to jen tak zavlnilo, jako by spadl do vody. Cooper se ocitl v bílé, naprosto neprodyšné mlze. Odněkud z dáli na něj mluvil nějaký hlas „jméno“. John bez váhání odpověděl „Cooper John“. Hlas mluvil dál „Identifikační kód“. „SQ4“ zněla odpověď. „Vstupní heslo“ „Ačmis“ ihned co toto řek se mlha začala rozestupovat, byl na začátku dlouhého tunelu, ale nic se tu nehýbalo . Najednou se ozvalo : „Začínám odpočítávat pane Coopere“ řekl hlas „5…4…3…2…1…vstup do prostoru“ a John vylétl dopředu stejnou rychlostí, jakou vlétl do skály, ale něco ho brzdilo. Na konci tunelu, asi po 500 metrech, úplně zastavil. „Alfa,beta deaktivovat“ řekl a motory se zasunuly. Konec tunelu vlastně nebyl konec, ale obrovské dveře, které se začali rozevírat. Ihned potom, co se otevřely, Coopera vtáhla nějaká síla dovnitř obrovského hangáru , kde byli další spousty lidí na podobných skatech . Všichni stály před dalšími obrovskými dveřmi. Asi po minutě se i tyto dveře otevřeli . Všichni se nashromáždili dovnitř a cvak - byli zavřeni . Zase ten hlas říkal „Chlazení vnějších štítů bude zapnuto za 5…4…3…2…1…aktivováno“ a místnost najednou úplně zchladla, stěny se pokryly jinovatkou a stejně tak i lidé, kteří byli stále pod štítem. V místnosti muselo být tak něco přes 50 stupňů. Po několika nudných a velice studených minutách řekl hlas „Ochlazování vnějších štítů ukončeno“. „Air-board deaktivovat, štít zasunout“ - skate mu přeskočil zpět na záda a zmenšil se do poloviční velikosti. Kryt se stáhl a dostal tvar batohu. Skoro všichni okolo něj vypadali jako lidé a ne jako plechoví roboti . Cvak dveře na druhé straně místnosti se otevřeli. Byli v obrovské hale, kde byla spousta lidí. Někteří seděli a četli si noviny, chodili po hale se zavazadly a hlas zrovna hlásil hlášení „Transport do spřáteleného města Berg je připraven k odletu, všichni pasažéři nechť se okamžitě dostaví k odbavovacímu terminálu číslo 128“. Nikdo se nezajímal o Johna a ani ostatní lidi, co byli s ním v ochlazovací komoře. Nezajímal? až na jednu ženu, která s obrovským nadšením běžela ke Cooperovi a řvala „Johne, Johne“. „Ačmis“ řekl zrovna, když dostal pusu na tvář. 
|